Jak baštím doma

Dnes v 16:47 | Madprincess |  Jídelníčky
Když nade mnou nestojí doktorka a nutriční a nemusím jít ukázat sestřičce, že jsem opravdu všechno snědla, je strašně těžký se doma dokopat :/

Tam to bylo vlastně strašně jednoduchý. prostě nás zavolali, museli jsme jít, sednout a všechno sníst, a pak to dojít ukázat a zapsat...
Doma je to všechno jen na mě. Mám nastaveného budíka na ty samé časy, co v nemoncici ( kromě druhé večeře) a když budík zazvoní, tak prostě jdu a jdu jíst. A je to hrozně těžký, ale myslím, že jsem si pro začátek nevedla tak špatně.

Chci jíst denně aspoň těch 1200 kcal, vím, je to málo, ale jsem realista a vím, že víc nedám a než se nutit třeba do 1500, a pak zpanikařit a jíst ještě míň, to radši těch 1200...

SOBOTA:

SN: Ovesné vločky 80g, kiwi, voda, skořice
SV: Fresubin
OB: naběračka fazolového guláše s chilli a cibulí
SV: Rýžové mléko
VE: zelený salát s křenem 350 g, cherry rajčátka

Celkem: 996 kcal

NEDĚLE:

SN: Sojový jogurt s banánem
SV: Fresubin
OB: vajíčko na tvrdo, okurka, rýže, omáčka
SV: Podmáslí se skořicí, 20g ovesných vloček
VE: Tvaroh 130 g, půlka červené papriky

Celkem: 1132 kcal

A od pondělí do sebe denně zkusím narvat těch 1200 kcal. že bych to dokázala nepočítat, to bohužel nehrozí :(
 

Vracím se

Dnes v 14:03 | Madprincess |  O mě
Poslušně hlásím, že jsem propuštěná .)

Konečně mě propustili. jenže teď toho bude fakt moc.Zameškané dva měsíce v maturitním ročníku udělají opravdu hodně a teď se z té školy nejspíš zblázním :( Do toho příprava na přijímačky na vysokou :/
Mám málo času a hlavu plnou starostí, jak všechno půjde dál...ale o tom více zítra, pozítří...mám ted náladu zase psát, na témata, která se mě týkají, tak doufám, že si pěkně počtete i vy:)
Včera jsem byla i na brigádě, na focení, takže jsem si během chvilky vydělala 2 litry, což se hodí, protože ještě nemám nakoupenou dobrou půlku dárků... jak se znám, tak je zas budu nahánět 23 :D A balit dvě hodiny před Ježíškem :D
To léčení mi ale dost pomohlo, možná ne s tím hlavním, s čím jsem tam byla, ale s pohledem na můj život a vnímáním. Dost věcí jsem si tam uvědomila.
Se svojí nemocí jsem jistý pokrok udělala, ale pořád je to velký problém. Povedlo se mi nabrat z necelých 44 kilo na 50 a fyzicky se cítím o moc líp, úplně se do mě vlil nový život. Psychicky to ale nenesu vůbec dobře :( 50tka je opravdu krizový číslo, vím, že bych měla přibrat ještě 4 kila, ale ta představa mi vhání slzy do očí a zvedá žaludek.

Venku z toho ještě nejsem. Sice jsem na tom o dost líp, ale ty myšlenky tam pořád jsou, furt mi to šrotuje, hlava je pořád jedna velká kalkukačka na kalorie a jídlem se zabývám v podstatě neustále. A cvičím, přestože bych ještě neměla, i když už mnohem rozumněji.

Bude to ještě dlouhá cesta a budu muset postupovat jako při závislosti. Doživotní abstinence, akorát s dietama. Protože vím, že jakmile bych jednou začala, jednou ubrala nebo začala vynechávat, rozjelo by se to znova :(
Na každé jídlo mám nastaveného budíka a snažím se jíst ve stejné čas, jako v nemoncici.

Doma...no, tam to lepší nebude. Navíc se to doma začalo řešit a já nevím, jestli mám být ráda, že nakonec nejsem rodině úplně ukradená, jak to dlouho vypadalo, a nebo spíš nebýt ráda, protože to opravdu neřeší moc rozumně.
Navíc máma dělá pravý opak toho, co jí doporučila psycholožka, nemyslím, že by to dělala schválně, ale v tomhle je fakt jak malá, vždycky dělá opak toho, co se jí řekne XD
A to pozitivní? Někoho jsem potkala ^-^. Někoho, kdo si před dvěma rokama prošel tou samou nemocí, takže je super, že mě v tom chápe a zároveň má na to i zdravý pohled.
Navíc mezi náma něco přeskočilo, což mě strašně děsí, protože vím, jak tyhle věci dopadaj, ale zase je úžasné zase něco cítit. Fyzicky jsem pořád jak mrtvá, ale aspoň emočně něco cítím. A vím, že k někomu něco cítit je to, čemu bych se měla vyhnout ze všeho nejvíc, ale obávám se, že už je pozdě. A dospěla jsem k závěru, že i kdyby to zase skončilo katastrofou, že to za to stejně stojí.
Chci za minulostí udělat tlustou čáru a začít tak trochu nový život s novým nastavením a s novým pohledem na život, protože život zase jde dál. :)

Stejně teď bude hlavní ta škola, přes to bohužel nejede vlak. Blbý je, že se to tak sešlo...že přes Vánoce budu muset dohánět to zameškané :( takže tento týden se opravdu nezastavím...škola, chystání na Vánoce,balení dárků, jíst pokaždé, když zazvoní budík :D A neflákat to, hlavně ty sacharidy...To je největší kámen úrazu. Do toho i tu občasnou brigádu...bez té to úplně nejde. Ještě že mám teď tak úžasnou a tak dobře placenou práci :3
Navíc musím fakt děkovat Bohu, že jsem se z toho dostala, protože když jsem přišla do špitálu, byla jsem úplně v háji, doktorka řekla, že mám štěstí, že mi zatím neselhaly ledviny...tohle by člověk v 19ti slyšet od doktora neměl...Sice se všechno ještě nedalo do pořádku, ale spousta věcí se opravdu zlepšila -myslím ohledně zdraví.A za to musím být vděčná, protože nechybělo málo a nemusela jsem tu taky být nebo by následky mohly být nevratný. O to víc jsem si uvědomila, jaký jsem měla štěstí.
Myslím, že navzdory všemu jde všechno k lepšímu. Potkala jsem někoho, kdo ve mě zase probudil city, mám zase sílu a vůli žít a hlavně chuť se ze všeho vyhrabat a změnit spoustu věcí. Protože jsem pochopila, že tak, jak to bylo, to prostě nešlo dál.

A nebude to vždycky růžový, ale samo to nepůjde už vůbec. A člověk musí asi narazit na dno, aby se měl od čeho odrazit :)

Poslední týden

7. prosince 2018 v 16:42 | Madprincess |  Léčení
Tak mám před sebou poslední týden léčby, ve středu nám knčí skupina a v pátek bych měla být propuštěná. Pokud budu mít zdravou váhu... ( Což nevím, teda, jestli stihnu za týden přibrat na 54 - to asi ne, ale řetěz v podprsence to jistí - fakt už potřebuju jít 17. do školy...)

Je mi z toho hrozně psychicky i fyzicky zle. jak se blížím k těm 50ti kilům, což je taková moje hranice hrůzy, je mi z toho úplně špatně. Já vím, že jenom ddaluju to, co stejně bude muset přjít,a že jak říká doktorka dokud nebudu mít aspoň tu minimální zdravou váhu, což je na mojí výšku těch 54, tak že nebudu zdravá...ale je to hrozně těžký. Kolikrát si říkám, že už bych snad měla radši tu požadovanou váhum, než třeba 51, abych už ,,to měla za sebou"...Ale vím, že bych asi úplně vyhysterčila.

Teď mám něco málo přes 49 kilo, a je strašně těžký s s tím vyrovnávat. Když si uvědomím, že jsem od začátku pobytu přibrala skoro 6 kilo...Je to šílený.

Hlavně mám obavu, jak to pak bude doma, protože je mi jasný, že když nade mnou nebudou stát sestřičky a doktorka a nutriční, a nikdo mě k tomu jídlu vždycky ve stejnou hodinu neposadí a neřekne ,,Sníš to všechno" bude hrozně těžký nejíst jenom ovoce a zeleninu.

Ty přídavky ( nutridrinky) ještě budu mít tak na 14 dní na doma, aspoň jeden denně...Ale stejně. Bude to dost šok vrátit se domů, navíc, když je to tam tak hrozný a to nemluvím o tom, že musím nějak dohnat školu.

Teď se budu muset plně soustředit na maturitu a přijímačky na vysokou a jídlo a kalorie bude muset jít stranou, což si pořád ještě neumím představit. O cvičení nemluvě.

Představa, že budu cvičit jenom 3x týdně je pro mě taky skoro nepřijatelná, ale vím, že když se budu drtit každej den, brzo skončím tam, kde jsem byla ( dyť takhle to bylo po minulým léčení, ze začátku jsem začala jíst, ale cvičila jako magor...)


Nebude to snadný, opustit pohodlí a bezpečí léčebny a vrátit se do té ,,kruté divočiny" a nesnažit se zase hubnout.Ale věřím, že blížící se Vánoce by mi v tom mohly pomoct :DD
 


Výzvy do konce pobytu

1. prosince 2018 v 10:02 | Madprincess |  Pokroky
Jsem člověk, co má rád výzvy a toho musím využít ve svůj prospěch :D ne, vážně, kdykoli mi někdo dá nějakou výzvu, strašně snadno mě vyhecuje k tomu, abych jí plnila, takže se snažím vyhecovat sama sebe a splnit do konce pobytu tyto náročné výzvy, kde se utkám se svým strachem s jídla

1. Sníst jeden den ÚPLNĚ všechno, co dostanu.
2. O víkendu necvičit
3. Nepočítat jeden den kalorie ( což teda opravdu nevím...nevím jak)
4. Jít s holkama na ten zákusek, jak jsme se domluvily.
5. V tom stánku s oříčkama a sušeným ovocem, co na něj furt chodím čumět, si při odchodu koupit to, na co budu mít chuť a sníst ( aspoň trošku)
6. Dát si jeden den něco vlastního na obě svačiny
7. Dostat se na tu minimální zdravou váhu a naučit se s tím žít.

Jak léčba pokračuje

29. listopadu 2018 v 15:18 | Madprincess |  Léčení
Ještě mám před sebou dva týdny, ani ne. 12. nám končí PPP skupina a v pátek ten další týden nás budou propouštět...
Z propouštění jsem nerózní, hlavně proto, že se bojím, jak to pak bude doma. Tady je to jedoduchý, na jídlo nás zavolaj, posadí nás k němu a musíme všechno sníst...Ale doma na to budu sama, nikdo nade mnou nebude stát a nikomu nebudu muset jít ukázat tác s jídlem, že mám vše hezky dojezené...Budu muset jíst sama a opravdu jen proto, že sama chci a ne proto, aby se doktorka nezlobila, abych to nemusela vysvětlovat sestřičkám nebo aby to nedemotivovalo ostatní pacientky...To bude asi úplně nejtěžší.
Musím teda přibrat na minimální zdravou váhu, což je těch 54 kilo a z toho čísla se mi úplně zvedá žaludek. Ale pořád nám říkají, že jak se dostaneme na tu zdravou váhu, budeme klidnější, že už to enbudem tak řešit a tolik lpět na podváze a že se to všechno urovná...no nevím. Mám problém smířit se i s tou váhou, co mám teď.
Jinak jsem věčně pořád přejezená, nafouklá a bolí mě břicho, to bohužel trvá, výčitky a strach z jídla také, ale zase mám pořád obrovskou vůli to změnit a i tak s tím bojovat. Opravdu to není snadný do sebe ráno narvat dva rohlíky s máslem, jabko a jogurt, o dvě hodiny později vypít přídavek, pak za další dvě a půl oběd, pak, než se člověk zmátoří, další přídavek, pak docela velká večeře a dvě a půl hodiny po ní zase přídavek...Do toho to ještě musím neustále prokládat švestkama s podmáslím nebo podmáslím a šťávou z řepy, protože to je to jediný, co na mě platí, nějaká jejich laktulóza a podobný pitomosti na mě vůbec neúčinkují...

Do toho se ještě blíží Vánoce...A s tím spojené cukroví a šťědrovečerní večeře, která se ode mě tak nějak bude očekávat...No nazdar hodiny.

Kromě toho jsme taky zjistili, že jedna z nás nehorázně podvádí, rozdává a mění jídlo, zvrací a před vážením se nalívá vodou...Což o to, to je její věc, je dospělá, a pokud se chce zabít ( protože ona je na tom opravdu tak, že by mohla umřít) je to její boj, ale co mi vadí je to, že z nás všech dělá idioty. Všem nám lže, i doktorům a sestřičkám a na skupině před náma předstírá, že se stejně jako ym snaží a chce vyléčit...no a pak se dozvíme tohle -_- Hlavně nechápu,c o tam teda dělá. na ten program se čeká několik měsíců a dostat se do něj nebylo vůbec lehký. Jsme tam všechny dobrovolně, protože se vyléčit chceme...Takže nechápu, proč tam někdo jde, když to nemyslí vážně a celou dobu to jenom obchcává.

Cobych tak napsala pozitivního? Jídlo je pořád problém, i když to jde... jde to překonat, když člověku nic jinýho nezbývá a opravdu se na jídlo neumírá :) Už mi vysadili tobolky na srdce, takže srdíčk už funguje, jak má :) Třeba se i ty vlasy zpraví...

Nemůžu ale ignorovat to, jak se do ěm zase vrací život, i ostatní si všimli, že je to jak kdybych znovu ožila, vrací se mi energie, emoce, smích i touha po životě, a celkově už nejsem tak prázdná. Snad ožiju ještě víc a všechno se vrátí do starých kolejí.

Z té trosky, co se musela opírat u čajové konvice o stůl, když přišla, se postupně zase stává holka, která pomalu ale jistě získává zpátky svojí jiskru.

Ať je to sebetěžší, ať mám sebehorší stavy, strachy paniky, strašný výčitky z jídla a touhy držet jablečný detox a všechno hned vycvičit, chci se dál drřet té správné cesty.
Další zprávu podám asi až po propuštění, tak zatím ahoj...Jdu na svačinu :D

Nicméně furt vypadám takhle -_- I po přibrání skoro pěti kil, přitom se cítím strašně otylá nafouklá a obézní...Nesnáším to zkreslování!

-_-



Co jsem přes týden jedla

23. listopadu 2018 v 15:37 | Madprincess |  Jídelníčky
A bude hůř, protože teď musíme jíst celé porce, takže na snídani to budou dva rohlíky, jabko a jogurt, na oběd polévka a 250 g přílohy, plus bílkovina, k přídavk§m svačiny a druhé večeře a na večeři dva krajíce chleba, 10dk pomazánky a mandarinka...No to jsem zvědavá, ale bude to dost psycho... Ale k tomuhle týdnu:

PONDĚLÍ:

SN: Rohlík s žervé, melta
SV: Přídavek, sojové mléko
OB: Těstoviny se žampiony
SV: Přídavek
VE: Chleba s máslem a mrkvovou pomazánkou
2. VE: přídavek

ÚTERÝ:

SN: koláč, půlka jablka, melta
SV: Přídavek
OB: Sója s rýží a zeleninou
SV: přídavek
VE: půl krajíce chleba, sýrová pomazánka, mandarinka
2 VE: přídavek, sklenička podmáslí.

STŘEDA

SN: 1 a půl rohlíku s máslem, půlka jogurtu
SV: přídavek, zeleninová šťáva
OB: Fazolový guláš
SV: přídavek, kcackebrot
VE: krajíc chleba s žervé
2VE: přídavek

ČTVRTEK:

SN: jablko, půlka rohlíku
SV: přídavek, sojové mléko
OB: těstoviny s rajčaty a rajčatovou omáčkou
SV: přídavek
VE: krajíc chleba, tvaroh ( celý)
2VE: přídavek

PÁTEK:

SN: 1 a půl chia rohlíku s máslem
SV: přídavek, sojové mléko
OB: bramborová polévka, jeden kynutý knedlík s povidlama
SV: přídavek, sojový jogurt
VE: Měla jsem mít salát s olivami, ale asi nebude nic, protože jsem kvůli učení doma na propustce a asi mi to nedovolí...( bez komentáře)

Víkend nevidím moc dobře, měla jsem snahu i vůli jíst tak, jak mám, posle jídelníčků, které nám dali, ale doma s mojí matkou to není realizovatelné. Musela jsem jít domů, protože potřebuju počítač a udělat praxe a věci do školy, ale zatím to vypadá, že udělám jen to nejnutnější a půjdu zpátky do nemocnice ( jestli to půjde) protože doma prostě být nemůžu. Už ve dveřích mě moje matka přivítala histerickým záchvatem a řevem a nadávkami, jakej jsem hnusnej spratek, kterej jí má jenom na to, aby ho obsluhovala ( nic jsem po ní nechtě a anic od ní nechci, o nic se jí neprosím, a řvala na mě takhle proto, že byla nakoupit - ale já se jí o nic neprosila a ani nevěděla, že mi něco koupila, tak proč mi teda nějaký věci kupovala když mi za to pak takhle nadává??!!)

Tohle prostě nepůjde, i kdyby se o moje jezení nikdo nestaral, jak mám jíst v takovým prostředí? Mám chuť umřít jenom z toho, že jsem doma a že to tady musím ty dva dny nějak vydržet. Stejně nemám náladu na učení, nedokážu se soustředit, když kdykli vylezu z pokoje, moje máma řve a má z toho histerický záchvat?

Dělá naschvály, a pak mi za to ještě nadává. Ani nemůžu napsat, co mi všechno řekla jen proto, že mi něco koupila ( o co jsem se jí ani neprosila) protože by mě za takové výrazy snad zabanovali...

Přibírání z podváhy - fakt to není super

23. listopadu 2018 v 15:22 | Madprincess |  Léčení
Někdo by si asi mohl myslet, že přibírat z podváhy je vlastně hrozně super. Že je to super, moct hodně jíst, nemuset se hlídat a moct mít v klidu velkou snídani, večeři, oběd i svačinu a k tomu si ještě dát sladkost...Jenže ono to vůbec super není. Pro člověka, který trpí poruchou přijmu potravy vůbec ne, protože tam hrají roli i ty psychické faktory, ale ani kdyby se nekonaly žádné výčitky z jídla a strach, tak by to super nebylo.

Ono to fakt není nic o co by člověk stál. Být permanentně přejezený, nafouklý, přecpaný a jak balón.
Vysvětlím. Ztáne ten pocit, když se třeba na oběd u babičky fakt hodně přejíte? Když si dáte šest knedlíků, abyste jí udělali radost a pak ke kávě ještě dezert, když ho tak hezky upekla atd a jste fakt strašně přejezení, až je vám těžko a špatně? Ale zároveň je to třeba fajn, protože jste se dobře najedli, ale jste fakt na puknutí...No je to fajn, když je to jednou. Ale představte si, že by jste se tak cítili POŘÁD. Neustále, ve dne v noci.

A i kdybyste se cítili takhle strašně přejezení ( jako třeba u té babičky) a v tu chvíli do sebe museli spát další jídlo. I v tu chvíli toho největšího přejezení by jste hned museli sníst ještě svačinu a ... jíst vlastně neustále i na pocit toho přejezení. To fakt není dobrý. Je to hrozně nepříjemný.

Do toho to břicho...žaludek a střeva nejsou na jídlo zvyklý, žaludek je smrštěný a střevo zlenivělé...takže se s tím vypořádává...po svém. Takže mám permanentně nafouklé a vypoulené břicho, kdybych nebyla neplodná tak bych se opravdu bála, že jsem těhotná...Permanentní bolesti břicha, křeče a nadýmání...fakt hnus.

Do toho teď na nás udeřili s celými porcemi... musíme sníst všechno a je toho opravdu moc, nedá se to stihnout, takže ovoce nebo jogurty dojídáme ještě v mezičasech a jíme vlastně opravdu neustále. Jednou denně a to pořád :D

A to nemluvím o tom, jak se s tím vyrovnává psychika.Ale ani tělo nereaguje nejlíp. Jsem z toho neustálýho jezení hrozně vyčerpaná, už opravdu nedělám nic jinýho a po každém jídle mám hrozné křeče a boleti a i když jsem přecpaná, musím do sebe za chvíli zase cpát další jídlo.

Takhle to opravdu je, nic super na tom není, člověk samozřejmě nemá na nic chuť, to ani nejde, takže nic, co by se dalo si užívat nebo bylo fajn. Na tom moc ( nebo muset) hodně jíst není nic fajn, protože nejíte tolik, kolik chcete, ale opravdu pořád.

Co jsem jedla přes týden

16. listopadu 2018 v 15:41 | Madprincess |  Jídelníčky
Myslím, že se musím pochlubit tím, jak statečně bagruju. Nebudu lhát, je mi příšerně, jsem permanentně přejezená, nafouklá a vyděšená. Není to dobrý...ale je to krok správným směrem. A to, co se mi podařilo za těch 14 dní tady, se mi doma nepodařilo nikdy :)

PONDĚLÍ

SN: Rohlík s máslem, pribiňáček
SV: Fresubin ( přídavek)
OB: čtvrt porce rizota, salát
SV: Fresubin, 4 sušené švestky.
VE: krajíc chleba s vajíčkovou pomazánkou
2.VE: Fresubin

ÚTERÝ
SN: Pomeranč, jablko.
SV: Fresubin
OB: Luštěninová polévka, brambory.
SV: Fresubin
VE: krajíc tmavého tousotvého chleba se sezamovou pomazánkou
2.VE: fresubin

STŘEDA:
SN: 1 chia rohlík s máslem
SV: fresubin, hrst vlašských ořechů
OB: Tofu s vařenou zeleninou.
SV: Fresubin
VE: Omeleta se zeleninou
2.VE: fresubin

ČTVRTEK:
SN: skyr, půlka jablka
SV: fresubin půlka bílého jogurtu
OB: bílek, červená čočka
SV: fresubin
VE: 2x knackebrot, 3 a půl plátku sýra
2.VE: fresubin

PÁTEK:
SN: Jablko, půlka banánu
SV: fresubin, půlka banánu
OB: rajská polévka, tvaroh z jednoho koláče
SV: fresubin
VE: Filet z mořské štiky, vařená zelenina
2.VE: fresubin

Příští týden chci zkusit navýšit na 1300 kcal, vůbec se na to necítím, ale jestli chci,a by mě pistili na stužkovák, tak budu muset :/

Anorexie a já -Otázky a odpovědi #2

14. listopadu 2018 v 19:00 | Madprincess |  O mě
Tak, jsem tady s druhou částí. Musím říct, že pro m bylo nejtěžší vymyslet otázky pro tuhle část. Chtěla jsem odpovídat na takové, které mohou reálně někoho zajímat a objasnit některé věci a záležitosti ohledně lidí s anorexií a vysvětlit, s čím se potýkají a jak.
A protože je tenhle článek věnovaný hlavně všem, kteří mají ve svém okolí někoho s anorexií, zaměřila jsem je hlavně na toto téma a řeknu i věci, ze kterých by si někdo mohl brát příklad a inspirovat se tím...K tomu chci říct, že to rozhodně není mým úmyslem, a i když o tom vím, také vím, že ten, kdo je prostě rozhodnutý to dělat, to dělat bude a najde si i svoje fígle bez ohledu na to, co si kde přečte...A sebehorší článek na téma následky anorexie, fotky a popisy toho, jak je to strašné a že na tom není nic hezkého bude ignorovat, protože si povede svou...bohužel... No nic, jdeme na to.

1- Proč chtějí jíst o samotě?

Protože se stydí za to, že jí a cítí se blbě, když je někdo u jídla vidí. Cítí se o to víc provinile. A někdy taky proto, aby se mohli jídla potají zbavit...ale hlavní důvod je opravdu ten, že si nepřejí být u jídla viděni, protože v tu chvíli sami pro sebe selhávají a ve svých očích dělají něco špatného.
A taky jídlo není věc, kterou by si dopřávali často a ve velkém množství, takže si chcou aspoň to málo naplno užít a soustředit se jenom na jídlo.

Taky to tak mám, NESNÁŠÍM, když mě kdokoli u jídla vidí a když jím, vůbec u toho nekomunikuju, nechci vidět, nechci slyšet, ale chci se soustředit jenom na to jídlo.

2. Jaké jsou nejčastější triky?

Triky má asi každý svoje, právě jsem o nich původně nechtěla ani psát, ale jak říkám, ten, kdo v tom lítá by si stejn ty triky našel nebo by si našel svoje...Takže na co pozor, pokud máte v rodině/ okolí anorektika? Co může dělat, aby vás ,,přečůral"?

U váhy klasika, před tím vypije spoustu vody. Ono se to nezdá, ale když těsně před vážením vypijete hodně vody, rozdíl na váze klidně může být i dvě a půl kila...( vlastní zkušenost)
Pak samozřemě pásky pod oblečením, klíče v podprsence...

Co se týče jídla, tak schovávání jídl po skříních a do kapes od zimních bund ( i do vnitřních) Hodně jídlo rozvrtat nebo ho dát zvířeti...Nechávání obalů schválně na očích, až podezřele velké množství obalů od sušenek, čokolád, instantních kaší atd. ( když si vzpomenu, kolik obalů od čokolád a sušenek jsem měla všude rozházené :D )

Cvičení tajině na pokoji, večer v posteli, ve škole na záchodě. Já třeba tašku s věcma na cvičení dala brzo ráno do kontejneru na papíry, co máme před bytem, a pak jsem šla jakože za kamarádem, ale v koši na papír jsem si vzala tašku a šla do fitka.

3. Co je pro nás horší? Sacharidy nebo tuky?

To je individuální. Každý to má asi jinak, nicméně žijeme v době, kdy už není největším strašákem tuk, ale právě sacharidy a cukr ( všude je plno low carb diet, paleo stravy a keto diet...)

Takže u mě byly a jsou paradoxně větší problém opravdu ty sacharidy, než tuky. Pak už jsem se bála i ovoce ve větším množství a třeba jsem si dala kousek toho avokáda nebo pár oříšků, ale pečivo, jakákoli příloha, sladkosti a cokoli s přidaným cukrem nebo cokoli ochuceného bylo horší, než pavouk... někdo má zase jako strašáky ty tuky a jí spíš ty sacharidy ( hodně ovoce, vařené brambory a rýži a saláty...)

Ale zase jsem k tomu jedla jen naprosto nízkotučné mléčné výrobky, nikdy nemazala, nejedla omáčky, nikdy do jídla nepoužívala olej ani jiný tuk...Takže je a bylo vlastně problém obojí. ( a jedla jsem hlavně bíkoviny)

4. Jaký úplně nejhorší komentář jsi na sebe slyšela?

Nejhorší jsou kecy typu, že máš jíst víc a věty jako ,,Nechápu, jak můžeš nejíst" popř. narážky na to, jak hrozně vypadám... To jsem všechno věděla opravdu i bez nich :)

Pak byly hrozný komentáře jako: ,, Náš kocour nejí, asi to chytl od tebe", ,,vypadáš, jako bys měla rakovinu", ,,Nežereš tak si nestěžuj, že jsi unavená a dělej!" a ,,ty už nevíš, jak přitáhnout pozornost". To bolelo asi nejvíc. Opravdu poznámkami na to, že dotyčný nejí, vypadá blbě nebo na sebe chce přitáhnout pozornost docílíte jen toho, že tomu člověku buď neřeknete nic nového a nebo mu ublížíte. A hodně.

5. Trpí?

ano, hodně.

6. Pořád nechápu, v čem je ten problém. Proč je takový problém se najíst?

Proč je takový problém pro arachnofobika vzít do ruky pavouka? Proč je takový problém pro člověka se strachem z výšem skočit bungee jumping? Kdyby to nebyl problém, tak není co řešit. Je to v hlavě, myslí jinak a opravdu to problém je.

7. Narážky typu: ,,jsi moc hubená, vychrtlá."

Já je třeba nebrala jako urážku ale jako ( jako vyloženě kompliment ne)... jako jistotu. Ostatní vidí, že jsem vychrtlá, já to teda nevidím, ale říká to víc lidí, takže jsem asi nepřibrala. Sestra třeba začala křičet fuj a zarývat si oči, když jsem se zohla bez trička nebo máma měla narážky, že jsem nechutný žebro a táta mi řekl, že jsem tak hnusně hubená, že je to odporný a mě tyhle věci neurážely, spíš mě uklidňovaly ( to ale neznamená, že je dobře je říkat) a stala jsem se na nich podivným způsobem závislá.

8. A co komplimenty?

Já třeba komplimenty vůbec nedokážu přijmout, nenávidím, když mě někdo chválí, dělá mi to hrozně zle.
A musím taky říct, že mám kamarádku, která i v době, kdy jsem fakt byla kost a kůže, mi pořád říkala, jak jsem krásná, dokonalá, úžasná a jak mám nádhernou postavu, že jsem jako modelka atd. A to mě tak hrozně vytáčelo! Protože jsem věděla, že je něco špatně a ona mě celou dobu umocňovala v tm, že takhle je to ale dobře a že je to jediná dobrá možnost...Proto s chválou by se to fakt přehánět nemělo.

Další věc. Pokud nakonec při léčení přibere a vypadá líp, vůbec mu to neříkejte. Ne v souvislosti s tím, že přibral. To je jako hodit tonoucího zpátky do moře.

9. Co nejhoršího jsi kvůli anorexii řekla nebo udělala?

Dělala jsem to, že jsem lhala. Ano, pro m je to strašné, protože lhaní strašně nesnáším. Ale lhala jsem o tom, co jsem jedla a co jsem dělala. Lhala jsem o tom, kde budu.
A upřednostnila jsem svou nemoc, svoje cvičení a svoje posedlosti před svými blízkými. To mě nikdy nepřestane mrzet.

A řekla? Asi to, že chci umřít, že radši umřu taková, než žít tlustá a než žít v tomhle těle a že je vlastně čest umřít čistá ( mluvila ze mě ta nemoc). Ale teď, když už aspoň trochu reálně uvažuju vidím, jak strašný to muselo být pro toho, kdo to ode mě slyšel :(

10. Co mi ze strany druhých pomohlo?

Jakákoli podpora a pochopení, což nebylo časté. Vždycky, když to někdo aspoň trošku chápal nebo se o to snažil ( třeba se zeptal, jak to vnímám) To udělalo úplně nejvíc.

A možná i to, když mě doma parkrát donutili něco sníst. Na jednu stranu to bylo hrozný, ale na druhou stranu to byla úleva, jako kdyby mi někdo dal polovení se najíst...

11. Kdy je třeba vyhledat odbornou pomoc a kdy na to ještě stačíte sami?

Tohle je zase strašně individuální. Existují lidé, kteří se z toho i v té akutní fázi dostali sami díky své pevné vůli...Ale většinou je třeba odborná pomoc. Ta je potřeba ve chvíli, kdy se dotyný buď nechce úplně uzdravit nebo se to v něm bije, nebo když sám přizná, že na to nestačí ( často k tomu dojde, jen je třeba tomu naslouchat)
A nebo když vidíte, že jeho ,,samoléčba" a pokusy o ní opravdu nikam nevedou. Že se to třeba zlepší na týden a pak je vše při starém.
Ovšem nic nepomůže, ani sebelepší léčba, antidepresiva, doktoži, psychologové, nic, dkud ten člověk sám nechce a není rozhodnutý se uzdravit. Doktoři mohou strašně pomoct, stejně tak nutriční, svépomocné skupiny i léky, to všechno dělá hrozně moc, ale pokud se člověk uzdravit nechce a nepřipouští, že má problém, je všechno tohle zbytečné.
Doktor si s náma může promluvit, může nám napsat léky, které zklidní děsy okolo jídla, nutriční nám může objasnit, jak to s jídlem je a jak moc ho naše tělo potřebuje a ukázat nám, jak jsme na tom špatně, v terapeutických skupinách můžeme najít empatii a pochopení, a to je všechno hrozně super, ale nikdo za nás nemůže jíst a npřibrat a dělat ty věci, co nás nejvíc děsí, to musíme my sami, musíme chtít, chtít se uzdravit a smířit se s tím, že přibereme třeba deset kilo, ale prostě chtít se z toho dostat za každou cenu. Do té doby léčba moc nemá cenu, bohužel.
Vím, jak to bylo u mě to první léčení. Tam jsem ještě relativně spolupracovala, ale o každé vycházce naběhla do fitka, pašovala jsem tam projímadla v botě...A absolutně jsem nebyla smířená s tím, že přiberu ( váhu jsem si tehdy udržovala - podváhu, i když ne nějak strašnou - takže to spíš byl projev chronické anorexie) ale to, že bych měla mít normální váhu jsem vůbec nebrala v úvahu. A dopadlo to tak, že jsem nakonec skončila hůř, než před tím.

12. Kdy je člověk doopravdy uzdravený?

Ne, když dosáhne zdravé hmotnosti. Ne, když pro okolí normálně jí. ne, když si na vaše přání dá zmrzlinu...To ne. Zdravý je tehdy, když už nemá strach jídla, nemá potřebu mít nad ním neustálou kontrolu a neuvažuje typu: ,, Ted jsem snědl/a housku, musím to jít vycvičit a nebo že se zas tak moc nestalo, když jsem snědl/a rýži, protože jsem přece byla dopoledne ve fitku.
Zdravý je tehdy, když si dá, na co má chuť, když se nají, když má hlad, když striktně nekontroluje porce a hlavně tehdy, kdy se tím netrápí.
Když si s vámi zajde na pizzu a nemá z toho výčitky :) asi tak. Prostě když už je bez výčitek a má normální vztah k jídlu a není jím posedlý.

13. Názor na ProAna blogy a stránky?

Hned bych je mazala. Když to vidím, říkám si, jestli jsou opravdu tak pitomýnebo jestli si to představují jak Hurvínek válku...Proboha, vždyť jde o nemoc! To je jako by někdo zakládal ProChřipka stránky :D

A argument, že to není nemoc, ale životní styl je blbost. To ta chřipka vlastně taky :D Životní styl,kdy kašlete, smrkáte a ležíte v posteli.

Rakovina je teda taky životní styl ne? Životní styl lidí, co nemají vlasy a chodí na chemotrapii... Princip je stejný, tvrdit, že nějaká nemoc je životní styl a chtít si jí dobrovoolně přivodit je prostě nesmysl.

Anorexie a já -Otázky a odpovědi #1

13. listopadu 2018 v 18:24 | Madprincess |  O mě
Rozhodla jsem se odpovědět tady na pár otázek, na které se mě lidé ptají ohledně anorexie nebo o kterých vím, že se s nimi lidé setkávají, snad vyvrátím nějaké další mýty a objasním pár věcí... :)
Článek bude rozdělen na tři části. Ta první bude taková obecná, o mě a pro obecnou veřejnost, ta druhá směřovaná hlavně pro lidi, co mají ve svém okolí někoho s anorexií ( odpovím za sebe i obecně) a ta třetí směřovaná pro lidi s podobným nebo stejným problémem. Ale tu třetí nenapíšu v nejbližší době, ale až později. Až se někam posunu. Neříkám, že až se úplně uzdravím, ale až budu někde trošku dál, ne teď, když s tím sama bojuju a jsem vlastně na začátku a ještě si fakt nemůžu dovolit radit, jak se z toho dostat popř. něco doporučit, když jsem to sama vlastně neporazila...takže ta bude, až se někam pohnu ( víc, než že sním rohlík, protože se to ode mě očekává, ale až to budu mít srovnané i v té hlavě)

Takže jdeme na první část :P

1. Kdy to začalo a proč?

Úplný začátek... řekla bych že to bylo už loni v červnu, kdy šlo moje sebevědomí k nule a taky se tehdy dělo všechno to,co se dělo, ale hodně omezovat jídlo jsem začala minulý srpen, ale příčiny toho, proč se to pak rozběhlo a první ,,anorektické" myšlení se objevilo už v tom červnu.
A proč? Těch důvodů bylo hodně, nemohla za to jedna věc, nebyl jeden zpouštěč. Hlavní důvod byla asi rodina, to, jak to u nás doma bylo, scény, které rodiče dšlali kvůli jídlu, vyčítání jídla, striktní rozdělování potravin a pak i nedostatek peněz na jídlo. Zároveň taky to, že jsem tehdy byla ve vztahu, co už dávno nefungoval a taky moje v té době klesající sebevědomí a narůstající odpor k sobě samé... A touha po zranitelnosti. Když budu křehká a vyhublá, lidé mi nebudou chtít tolik ubližovat...Vlastně taková obrana ( i když vím, že tak to nefunguje) A poslední kapkou pak byla jedna úplně neškodná narážka...Ale to byla až ta poslední kapka v době, kdy to semínko už bylo zasazené a nějakou dobu zalívané...

2. Kdy sis uvědomila/ přiznala, že trpíš poruchou přijmu potravy?

Uvědomovala jsem si to v podstatě hned. Teda to, že můj vztah k jídlu a k sobě samé se vymyká kontrole a není normální, protože v podstatě od začátku, kdy jsem začala hubnout, jsem myslela na jídlo, jeho omezování, kalorie a pohyb vlastně neustále.Ono...člověk není hned v té akutní fázi. Anorexie trvá dlouho předtím, než se člověk vůbec dostane do podváhy...Ten problém v hlavě byl už když jsem měla těch 60 kilo...Už tehdy jsem tím byla totálně posedlá. Už v tom sprnu jsem se několikrát přistihla, že na to myslím vlastně celý den...A na nic jinho. Ale samozřejmě jsem si to nechtěla přiznat a měla pocit, že to, co dělám, dělat musím, že nemám jinou možnost, šanci a že se to ode mě možná i čeká ( právě skrz ty scény okolo jídla doma)

A kdy jsem si to přiznala? Strašně dlouho jsem odmítala to označení ,,anorektička" A když to doma poprvé vyslovili, strašně jsem se tomu bránila a hádala se kvůli tomu. Vlastně jsem to popvé vůbec byla ochotná vyslovit až když mi to v nemocnici napsali do zprávy ( Takže letos v červnu) Do té doby jsem to naprosro popírala, i když hlavně sama před sebou.

3. Kolik nejmíň jsi vvážila?

43.8 kg

4.Kolik nejvíc jsi vážila?

Tak ve 13ti okolo 65-70 kilo...ale když jsem začala hubnout a rozjela se mi anorexie, tak to si pamatuju přesně to ,,děsivý" číslo 63,4 kg ( takže jsem vlastně nejvíc zhubla skoro 20 kilo)

5. Kolik chceš vážit a jaké jsou ( byly) tvoje cíle?

Tak... já vím, že váhu, která by se mi líbila mít prostě nemůžu, protože s tím se nedá žít a hlavně vím, že by se mi nikdy nelíbila, že bych stejně nikdy nebyla spokojená...Pořád bych chtěla míň a míň, jak už jsem řekla, i kdybych měla 30, další týden bych chtěla 29...

Stejně budu muset přibrat aspoň na 53, ale v hlavě mám 52, jako přípustné ( což je furt kilo podváha, ale zatím se nedokážu vzdát té kontroly a smířit se se zdravou váhou - i když budu muset...) Ale bude to muset být těch 53, pokud se chci uzdravit a to chci. Takže to je asi cíl...a spíš než číslo se chci hlavně cítit víc v pohodě. :)

Jinak můj cíl byl původně 58 a pak 55 ( nevěřila jsem ani, že bych se někdy dokázala dostat na těch 58.) No jenže pak už to jelo...52 a co takhle 50? 50 a co takhle 48? ...

6. kdy a díky čemu si toho všimlo tvoje okolí?

Vlastně si nejsem tak úplně jistá... Doma, možná to vnímali od začátku, možná si mysleli, že na sebe chcu jenom upozornit a možná byli i rádi, že ,,jim toho tolik nesežeru" jak doma znělo vlastně neustále, ale myslím, že po pár prvních měsících si toho všimli, jenom to ze začátku nijak neřešili nebo nechtěli... nevím. Ale někdy na ten podzim, v zimě už určitě.

A zbytek, jako třeba spolužáci, ti asi nikdy. Nebo to nikdo nedal najevo, já to teda na veřejnosti mistrně skrývala. A učitelé si začali všímat asi tak na jaře, kdy už to teda ovládalo můj život komplet a mělo to vliv na všechno ostatní. Díky čemu? Asi díky tomu, jak jsem vypadala. Ani nešlo o postavu, jako spíš o to, že mi prakticky vypadaly vlasy a stala se ze mě bledá mumie bez života, bez energie a bez zájmu o cokoli.

7. Co je pro tebe nejtěžší sníst?

Až do teď bylo největší tabu pečivo. Rohlík, chleba...A úplně nejhorší je pro mě sladké pečivo, největší strašák je asi koláč nebo nějaká buchta. A pak samozřejmě fast food a smažené, ale to jsem vlastně nikdy neměla ráda a nejedla bych to, ani kdybych anorexii neměla. A co vím, že nikdy nebudu schopná pozřít, ani kdyby na tom závisel žiivot, jsou špagety.

8.Jak jsi v anorexii jedla? ( to jsi jako nejedla vůbec?)

Vždycky když mi někdo položil tu otázku ze závorky, odpověděla jsem: ,,Zkus to. Zkus nejíst vůbec. Ale jakože vůbec a schválně jak dlouho vydržíš...". To, že anorektičky nejedí VŮBEC nic je blbost. Kdyby to tak bylo, tak to mají hodně rychle za sebou. U někoho ta nemoc trvá několik let...kdyby nejedl vůbec, tak umře do měsíce :)

Bylo to různý, bylo období, kdy to bylo lepší, kdy jsem jedla víc, že jsem třeba za den snědla banán, polívku, kousíček masa a jabko. V tom nejhoším období to bylo třeba jabko a knackebrot nebo trocha salátu a instatní polívka nebo jsem jenom pila kefír nebo proteinový nápoj, byly i dny kdy to bylo tak, že jsem snědla dva bílky a do kafe si dala trošku mandlovýho mlíka... Ale to nebylo pořád. V takové té ne nejhorší, ale ani ne ,,té lepší" fázi to byl třeba jogurt, kiwi, rajče a trošku cottage.

9. Jak jsi cvičila?

Ze začátku jsem jenom chodila běhat a chodila do schodů...Ke konci jsem 3x týdně chodila do posilovny, tam dělala hodinu až hodinu a půl cardio a 20-30minut posilovala, k tomu chodila denně aspoň 8 km pěšky, chodila do schodů a další tři dny v týdnu ještě posilovala doma ( jeden den jsem měla pauzu, ale chodila jsem na procházky nebo běhala schody po baráku)

10. Jak dlouho už to trvá?

Když počítám i ten úplný začátek, kdy jsem ještě neměla žádné škody ani známky na tělě, ale už to bylo v hlavě, tak tento měsíc to je přesně rok a půl.

11. Co bylo úplně nejhorší?

Hlad paradoxně ne. Nejhorší byla ta únava, zima, deprese a hlavně žít sama se sebou a v tomhle tělě. Každá vteřina byla hnus fialovej jenom proto, že jsem to byla...já. Těžko se to popisuje, prostě totální zhnusení vlastní osobou a neustále nějaké záchvaty sebenenávisti a výčitek, vlastně ani nevím za co, snad jen za to, že dýchám. Asi zním jako úplnej kretén, ale takhle jsem se fakt cítila skoro pořád ( i ted to tak cítím)
A pak to, když to začalo odnášet moje okolí, to mě mrzelo a mrzí moc.

12. Jak anorexie ovlivnila tvůj život?

Ovlivnila úplně všechno. zasáhla do všeho a co se jen trochu dalo, to zničila a napáchala tam škody. Udělala ze mě svýho otroka a opravdu nepřeháním, když říkám, že nezvládnu ani na pár minut myslet na něco jinýho. Ten mozek to prostě nedovolí.

13. Jak jsi na tom teď?

Léčím se :) Snažím se, jak jen to jde a v tuto chvíli se opravdu chci uzdravit, chci, aby to skončilo. Chci vyhrát nad tím ,,zlým peskovacím dvojičetem" a překonat to a pořád převládají ty špatné myšlenky a to špatné uvažování, ale zase to mám tak, že se fakt chci uzdravit i za cenu toho, že budu vážit víc a bude mi z toho zle.
Cokoli, pokud se z toho dostanu a myslím, že se mi to, i když pomalu, daří :)

Kam dál