Proč vlastně...?

Před 48 minutami | Madprincess |  O mě
Proč jsem vlastně založila tenhle blog? Chápu, že to, co sem píšu někomu může připadat buď jako troll ( kéž by) nebo jako totální psychárna. A vlastně tak trochu je...

Já vím, že to, co dělám není ani zdravý ani hezký. Jenže trpím mentální anorexií. A vím, že to není nic, čím bych se měla chlubit, že to, co tu prezentuju jako svoje jídelníčky není nic, čím bych se měla chlubit ( rozhodně to nikomu nedoporujčuju, právě naopak), ale tak to prostě je, a protože vím, že zdaleka nejsem jediná, kdo trpí poruchou přijmu potravy, rozhodla jsem se založit tenhle blog, zároveň pro sebe, jako takovou svou ,,terapii" kdy se vypíšu, zároveň jako varování pro ty, kteří jsou třeba v té první fázi, kdy se s tím ještě dá hnout a taky pro ty, kteří s tím nemají žádnou zkušenost, aby aspoň trochu nahlédly do myšlenek anorektičky a aby měli aspoň trochu představu, jak takový člověk vlastně myslí.

Momentálně to fakt není dobrý, váha mi dolů nějak rychle nejde ( musím mít strašně zpomalený metabolismus) jsem vysoká 169cm a vážím asi 46 kilo, což se nezdá, že je tak málo, ( nicméně fotky toho, jak vypadám, tu máte...) ale mám hodně silnou kostru a stavbu těla mám prý dělanou na 58 kilo. Když jsme si byla naposled nechat změřit tuk, měla jsem ho 10% ( a to jsme měla o kilo a půl víc. Žena by měla mít tuku aspoň 18% )

V současnosti to zase vypadá tak, že sním za den třeba jabko k snídani a k obědu salát nebo jednu instantní polívku...( jako včera) a k tomu dost cvičím a chodím pěšky aspoň těch 5 km, většinou víc.

( nějaký snahy o to sníst 1000 kcal denně padly, jsem ráda, když to dá i s kafem - kterýho je dost - těch 300 kcal)

A zjišťuju, že jsem dost v útlumu a musím říct, že se opravdu až těším, jak za týden nastoupím do toho léčebnýho programu. Opravdu se chci uzdravit. Chci s tím něco dělat a nejen kvůli rodině, která se bojí, ale i kvůli sobě, protože chci žít normálně, ale často je to silnější než já a ta hrůza a strach a hlavně zkreslené vnímání sebe sama mi v tom brání.
Možná to vypadá, že to hrozně zveličuju, ale ne, je to fakt hnusný a psychika tím trpí vážně nejvíc.

Anorexie vám opravdu vymyje mozek. Váš svět se smrkne na čísla. Váha, míry, kalorie, výdej, příjem...A všechno ostatní vám zamlží. Teď vlastně nedokážu vnímat nic jinýho, můj den vypadá asi tak, že vstanu, naleju se kafem a čajem, jdu pěšky na zastávku ( vyřídím, co musím, školu nebo práci) ale celej den vlastně jenom přemýšlím o tom, co nebudu jíst, co budu jíst, kdy přesně a kolik přesně ( přesně na gram a na kcal), stejně jsem celou dobu na kalorických tabulkách, kdykoli to jde nebo je možnost tak chodím ( procházím se, kamkoli to jde, valím pěšky)

Pak přijdu domů, v lepším případě sním nějakou zeleninu nebo si zaleju instantní polívku...v horším dám další kafe a čaje a zkouším cvičit ( i dkyž ted i to cvičení upadá, jsem strašně unavená) a pak vlastně zase jenom ležím v kalorických tabulkách a počítám to všechno na třicetkrát a kolikrát si ani nevzpomenu, co dělám. ( třeba včera večer jsem si uvědomila, že vlastně netuším, co jsem dělala) Mozek asi fakt šetří, nevím...Ale všimla jsme si, že jsem zpomalená, utlumená a jak když tupá ( věci mi třeba nedojdou hned a hůř vnímám i okolí...)

Chci jenom říct, že lidem s anorexií opravdu nestačí ,,se najíst a být v pohodě" Že nemá cenu mi sem psát, ať jím. Já vím, že musím jíst. Vím, že mi je tak mizerně proto, že nejím. Já to vím. Ale kdyby to bylo tak jednoduchý, tak tenhle problém asi nemám...
Nicméně budu sem dál dávat svoje jídelníčky, ( pokud se tomu tak bude dát aspoň říct)a v programu se rozhodně budu snažit dát se dohromady, protože tohle vážně není život, budu sem dál psát ( a někdy to bude vypadat, jak kdyby to psal někdo, kdo je totálně mimo, protože to občas bývám)
Rozhodně se nelituju, vím, že si za to můžu sama a že taky to budu muset být já sama, kdo začne jíst. Jenže to je taky problém. já ani nevím jak.
Nevím, co je to normální porce a kolik čeho...nedokážu ani posoudit, kdy mám hlad. Teď už ho pomalu týden necítím vůbec ( ani když jsme byli se školou na výletě, celý den jsme běhali po památkách a já snědla za den třeba jenom vaječný bílek a jabko) a jsem jenom šíleně unavená, před tím jsem naopak měla záchvaty hladu a chutí a touhy se přejídat ÚPLNĚ VŠÍM. ted nemám už ani tu chuť...Takže v tomhle mi možná pomůže ten program, že se tam zase naučím jíst, naučím se, co je to normálně jíst a jak poznám hlad...

Co k tomu víc říct...Pokud taky trpíte poruchou přijmu potravy, klidně mi napište ( nejsem teda ve fázi, že bych mohla někomu něco radit, protože z toho nejsu venku a neumím si to teď ani představit, ale zase vás pochopím a někdy je fajn vědět, že na něco nejste sami...) pokud máte ve vašem okolí někoho, kdo tímhle trpí, tak vám můžu max říct, co třeba rozhodně nedělejte :D Protože hodně lidí si to vůbec neuvědomuje, ale to, co lidem s PPP říkaj nebo když se jim snaží pomoct, právě tím jim většinou nejvíc ubližujou, samozřejmě to myslí dobře, ale to vnímání reality je u lidí s aanorexií prostě jiné...

To je asi tak všechno, co bych chtěla říct...A doufám, že až se jednou po letech na tenhle blog vrátím, že už budu jen kroutit hlavou and tím, co jsem dělala a sama to už zpětně nebudu moct pochopit :D

 

Nemám na nic chuť

Včera v 19:58 | Madprincess |  O mě
Cítím se jako Baba Jaga z Mrazíka :D Ani jíst mi nechutná, ani spát mi nechutná...Vlasy mám v podsatě ve stejné kvalitě a kocoura a prase mám doma taky, ale v jedné osobě :D

Už několik dní nejen že nemám hlad, ale nemám ani na nic chuť. Na jednu stranu je to úleva po těch dnech, kdy jsem měla ve dne v noci touhy se záchvatovitě přejídat úplně vším, měla pořád hroznou chuť na všechno a když jsem se najedla, měla jsem jenom mnohem větší hlad...Ale zase je tak mnohem těžší do sebe cokoli dostat.

Ale teď už nemám na nic chuť a vlastně mi ani nic nechutná... Ani kafe jsem neměla. Dnes jsem se přinutila sníst jen tohle.


Trocha instantních nudlí a pár hrnků čaje s citronem. Hlad ani nemám, chuť taky ne. A velkově jsme teď tak nějak v útlumu, mám pocit, že jsem se za celý den pořádně neprobrala. Jakobych všechno vnímala jako z dálky, jakoby se to nedělo...

A samozřejmě jsem zase za celý den neudělala vůbec nic.To mě štve asi nejvíc, že jsem tak strašně neschopná a neproduktivní a neužitečná. Jenže jsem se dneska snad ani neprobrala, najednou je večer a mám pocit, že ani nevím, co jsem vlastně dělala a co se dělo...

Dopis od Any ... Bez cenzury

Pátek v 17:48 | Madprincess |  Poruchy přijmu potravy
Ahoj... Jmenuji se Anorexia Nervosa, ale můžeš mi říkat prostě ,Ana', i když toto jméno je dost zavádějící, protože ho používají hloupé holky, které se mě dovolávají, abych k nim přišla...A já někdy opravdu přijdu, a pak s nimi zatočím. A nebo chodím i jen tak, bez ohlášení, bez toho, aniž by se po mě někdo sháněl...
Využiju příležitosi, slabé chvilky nebo se prostě pomalu vkrádám do mysli a pomalu tě ovládnu. A nezvdávám se. někdy se také stáhnu, ale pak se vrátím a často silěnjší a mocnější, než předtím.
Takže... pokud mě náhodou chceš, pokud jsi ejdna z těch, co o mě stojí, řeknu ti, jak to bude DOOPRAVDY probíhat.

Nejsem tvá kamarád,a i když se tak tvářím. jsem v prvé řadě nemoc. Nemoc, která tě může i zabít, nebo minimálně zničit a to je přesně můj cíl. Zničit tě, stáhnout tě na kůži, ale hlavně tě vysát psychicky. Až z tebe opravdu nezůstane nic. Zlůstanu jen já.

Přijdeš si tlustý/á? Možná opravdu tlustý/á jsi a nadváha ohrožuje tvé zdraví, možná máš jen nějaké to neškodné kilo navíc, možná ani to ne a nepotřebuješ vůbec zhubnout, jen trošku zpevnit některé části těla a nebo jsi úplně štíhlý/á, a akorát jsi se sebou nespokojený/á....To je mi celkem jedno.

PRO MĚ JSI TLUSTý/Á! A hlavně ošklivý/á, neschopný/á, slabý/á, hloupý/á, naivní, odporný/á, bez kontroly a nezasloužíš si jíst. Nezasloužíš si nic. Možná ani žít...Tuhle myšlenku v tobě budu živit každý den, každou minutu.Tak dlouho, až bude sebenenávist to jediné, co ucítíš...

Nebude to hned. Začnu pomalu. Nejdřív jen vynecháme pečivo a tučná jídla, omezíme sladké a začneme se trochu hýbat, zdánlivě zdravě. Taky ti to nepůjde a budeš furt dělat chyby, protože nebudu dostatečně silná a tvé zvyky a základní potřeby budou prostě silnější. Takže tu se budeš dva dny hezky držet, a pak půjdeš ven na pizzu a na zmrzlinu, tu budeš týden cvičit, pak zase týden ne...ale to se změní, ani nebudeš vědět jak. Ale pak už nic z toho, co budeme dělat, zdravé nebude.

Nedovolím ti jíst. Za každé sousto se budeš nenávidět, cítit provinile a budeš se trápit. Jídlo od teď bude tvůj největší problém. Budeš se nenávidět a nervovat i kvůli jabku, troše polívky a nedej bože dkyž si dáš něco kaloričtějšího! To budou nervy! To bude děs, trápení a výčitky...
Vzpomínáš na všechny ty fajn věci spojené s jídlem? Pravděpodobně máš s jídlem spojeno spoustu dobrých věcí. večerní zobání sladkostí na pokoji s kamarádkami na školním výletě. Narozeninová oslava, slavnostní oběd v restauraci po vysvědčení s rodinou. Vánoce. Velikonoce. Pizza u moře na dovolené. Vychlazená limča u bazénu. Posezení a pokec v kavárně s kamarádkou nad kávou, třeba se šlehačkou. Kebab ve městě. Velké ovocné smoothie. Horká čokoláda nebo punč na Vánočních trzích. Nebo třeba jen dobrá ovesná kaše s ovocem a medem v sobotu ráno, kdy nemusíš nikam spěchat. Nemusí to být vůbec nezdravá jídla, není to jen fast food a cukrárna...Ale tohle všechno. Vzpomínáš? Vzpomínáš, jak to bylo fajn? Jak to bylo fajn tohle dělat? jak bylo fajn, když sis zapomněl/a oběd do školy a kámoš ti dal kus svýho? I tyhle maličkosti.
S TÍM JE KONEC. Ostatní si to budou dál užívat, ale pro tebe se všechno tohle bude noční můrou. Tvůj strach. Nebudeš to dělat, a budeš se bát, že by ses do takové situace mohl/a někdy dostat. Budeš to muset všechno odmítnout a vymluvit se. Budeš mít panickou hrůzu z představy čehokoli z výše vyjmenovaného a zároveň vztek, že si to nemůžeš dát, sníst,užít s ostatními jako dřív. A když to náhodou uděláš, budeš se topit ve výčitkách klidně další týden.

Taky budeme hodně počítat. Máš rád/a matematiku? Že moc ne? Od teď žiješ s kalkulačkou v ruce. Všechno si budeme hezky zapisovat a počítat. A ne jenom jídlo! I pití! Mlíko v kafi, med v čaji, minerálku, pokud je ochucená.... Kalorie, tuky, sacharidy, bílkoviny... Všechno to budeš hezky znát a bude tě to pořád otravovat a pořád budeš jenom počítat. Klidně 3 hodiny denně. Už nebudeš moct jít normálně do obchodu, neuvidíš potraviny, ale čísla. Neuvidíš rohlík, jablko, banán, čokoládu, jogurt a musli tyčinku... Uvidíš 151, 56, 90, 542, 93, 106 kcal...A bude tě to pořád dohánět. Pořád. Budeš potraviny brát a otáčet a koukat na čísla, která stejně dávno znáš a vracet je zpátky do regálů. Budeš se na ně chodit koukat, budeš v obchodě třeba dvě hodiny, místo aby ses učil/a, někde bavil/a nebo doma koukal/a na film, budeš v obchodě čumět na jídlo, ale nikdy si nic z toho nekoupíš a když už ano, stejně víc jak půlku vyhodíš. Myslet na jídlo budeš 24 hodin denně. Schválně, vem si, jak přemýšlíš teď. Co tě tak obvykle trápí, co těší, čím se zaobíráš, co řešíš... A teď si představ, že najednou VŠECHNO tvé myšlení bude souviset jen s jídlem. nebudeš svobobná, volná a lehounká. Ne nebudeš nad tím mít kontrolu, jídlo bude kontrolovat tebe a bude tě to tížit a pořád otravovat.

A budeme cvičit. Že máš sport ráda/a? že tě baví? Dokonce nějaký děláš a jde ti? Hm, tak takhle to ale nemyslím. Dobrý/á už v něm nebudeš, protože na něj nebudeš mít sílu, to zaprvé, ale hlavně od teď se nesportuje a nechopdí na procházky pro radost. Od teď je to jen dašlí mínus do naší celodenní počítací rovnice. Pohyb je úbytek a možnost, jak si obhájit těch pár soust, co si dovolíš...

A budeme cvičit hodně. Třeba hodinu, hodinu a půl, dvě denně. Začně to 30 minut kardio, 30 minut posilování 2x týdně plus procházky, přesně tak, jak se to má. Ale později už si na páse zaběháš hodinu a půl, pak to přepálíš s činkama, až ti potečou slzy bolesti a chodit budeme aspoň 5 kilometrů a pěkně rychle, žádná hezká uklidňující procházka!
Jo ale počítej s tím, že na to nebudeš mít sílu. Že budeš slabý/ á jak moucha, všechno tě bude bolet, bude se ti motat hlava a každý pohyb, každý krok ti bude působit bolest. Taky si možná uženeš svalovou horečku, čas od času pořádně natáhneš sval a můžeš dostávat prudké křeče. Ale právě proto to z části budeš dělat.Protože se trestáš. Za to, jak odorná, hnusná a neschopná existence jsi! Protože to ti budu denně připomínat a buď si jistý/á, že tomu uvěříš a nikdo tě nepřesvědčí o opaku.

A proč to vlastně děláš? Chceš zhubnout? chceš být štíhlý/á? Jneže nebudeš! Nebudeš mít krásné štíhlé pevné tělo. Pokud jsi holka, protože obvykle jsi, i když na kucích si taky umím smlsnout... nebudeš mít prsa ani zadek, nebudeš mít krásný úzký pas, pěkně tavrované, ale štíhlé boky, ani pěkné štíhlé nohy.
Pokud jsi před tím už byla hubená, tak tě jen ztáhnu na kůžu, udělám z tebe vyhcrtlou trosku, které polezou žebra, páteř a budou trčet pánevní kosti... A taky je pěkně ucítíš, zapomeň na to, že se opřeš v autobuse, bude tě tlačit páteř a celý den an tvrdé školní židli bude pro tvůj zadek a kostrč peklo...
No a pokud jsi před tím opravdu byla silnější, pak ti k tomu všemu přibude spousta ošklivé, nezpebněné povolené kůže...Protože i když budeš hodně vcičit, pevná nebudeš, páč tělo rádo pálí svaly a tuk ukládá za každou cenu... I kdyby ho bylo jen minimum, uloží a vezme ze svalu...jenže to ti bude stejně jedno. Ale hezky to vypadat nebude.
Takže o postavě jako z thinspo ( které jsou stejně všechny upravené) si nech leda zdát, i dkyž ti polezou kosti, na nich bude viset spousta ošklivé povolené kůže, která bude tvořit dojem, že je tvé tělo rozkydlé a špekaté.

A spokojená/ý nebudeš nikdy. To ti nedovolím. Nikdy nebudeš mít sebevědomí a líbit se sobě, naopak. Obraz v zrcadle zdeformuju na něco tak strašného a odporného, že budeš brečet hůzou. Že se budeš děsit každého pohledu na sebe, budeš se bát projít kolem výlohy, bát se toho, že zase uvidíš tu zrůdnost...Tu ohavnost, která jsi ty. TY jsi ta příšera v odraze! A nejen v odraze. když na sebe sáhneš, budeš ty špeky cítít. Tak moc velké iluze dokážu vytvářet...

A co dál ti udělám? Máš pěkné dlouhé vlasy? Ne. Ty nevedu. Vypadaj. Nehty ti taky ulámu. Pusu budeš mít plnou aftů a jazyk věčně nateklý a hnusný, jak když něčím potáhlý. S únavou a bolestí hlavy se rovnou smiř, to už bude pořád a k tomu dost často i bolesti rukou. Asi svalů, možná ze cvičení, možná jen z únavy a toho všeho. A pokud jsi před tím ještě nemíval/ a deprese, teď přijdou. A ne depka, ne špatná nálada, ne několika denní podrážděnost, ale opravdové, hnusné deprese, kdy se budeš cítit tak, že nebudeš vědět, co se sebou a budeš mít i chvíle, kdy budeš chtít umřít. Prostě jen proto,a by to přestalo.
Nebudeš schopen/na pořádně myslet, mebude ti to přsmýšlet, věci ti budou docházet později, škola bude čím dál namáhavější, paměť horší a úsudek zkreslený, takže často nebudeš vědět, co vlastně chceš.

Taky se připrav, že z tebe bude parádní sobec, co bude kašlat na svoje blízký a na svoje okolí, protože jediné, na co ti dovolím myslet, bude jídlo, cvičení, kalorie a sebenenávist. Takže pokud se někdo v tvém okolí trápí, pokud tě potřebuje, má smůlu! nebudeš mít sílu se tím zaobírat, já ti to nedovolím! A ano, výčitky z toho mít budeš, že řešíš jen sebe a myslíš jen na sebe a svoje jídlo! Že kašleš na rodinu a na kamarády. Ale nic s tím nebudeš moct udělat.

Jo a zapomněla jsem se zmítit, že ti zhorším imunitu, způsobím anemii, chudokrevnost, časem i podvýživu a zadělám na spoustu dalších zdravotních problémů. A snad se rád/ a točíš, protože hlava se ti bude motat jako ten nejrychlejší kolotoč a vidění taky bude často rozmazané.

Jo a chceš to mít vlastně pod kontrolou, že? Kontrol...To kouzelné slovíčko. no kontrolovat budeš hodně, sebe v zrcadle tak 5x denně, pokud máš po ruce metr, budeš se měřit i 10x deně, i v noci v polospánku, když se vzbudíš a pokud máš doma i váhu, budeš na ní stoupat vlastně neustále. A když se napiješ a bude tam o pár deka navíc, budeš šílet, trpět jako kůň a bát se.

Tvůj společenský život půjde do háje, protože na něj nebudeš mít ani čas, ani sílu a ani náladu. Co kdyby tam byla nějaká lákadla v podobě jídel? Co kdyby se tam bylo dýla ty se nevyspíš a nebudeš mít sílu jít další den cvičit? Co kdyby něco... A to ne, to my riskovat nebudeme.
Na vztah rovnou zapomeň. Nenávidíš se natolik, že tě nikdo iný mít rád nemůže. Navíc i obyčejné obětí, třeba i od někoho, kdo se ti moc líbí, ti bude tak nepříjemné, že radši hned utečeš. o citech nemluvě, ty budou v útlumu stejně, jako zbytek těla, protože tělo šetří a na tohle není energie... Budeš chodící mrtvola.

Časem nebudeš mít ani hlad. Budeš jen strašně unavený/á. Nejdřív tebou budou zmítat strašnéc hutě na sladké, na maso a budeš mít touhy se přejídat. Budeš se tak moc chtít přejíst! Bude to utrpení. A pak i to přejde a už ti nic chutnat ani nebude...

Někdy skrz tebe budu mluvit a ubližovat tvým blízkým. Budu jim říkat, že radši zemřu, než přiberu. Že nebudu jíst. Budu jim nadávat, že tě chtějí otrávit, ublížit ti, že chtějí, abys byl tlusý/á! Jenže tvými ústy. A ty to v tu chvíli tak budeš cítit.
Protože na to budeš sám/a. Chci, abys na to byl sám/a. Protože to nikdo nemůže pochopit. Nikdo mě nemůže pochopit. Nikdo, koho já neposedla. Budeš v tom sam/a. Jenom se mnou. Pořád...A budu tě peskovat a otravovat pořád. Takhle to bude pořád.
Povedeš velmi osamnělý život jen se mnou, s kalkulačkou v ruce, v neustálém strachu z jídla a přibrání na váze, věčně se cítící mirezně, unaveně, slabě a v depresi, napstosto nesmířen/á s vlastním tělem a bez možnosti to s kýmkoli sdílet, protože nikdo jiný nemůže doopravdy pochopit. Udělám z tebe blázna, sobce a trosku. A všechno ti seberu a nazpět nedám vůbec nic.

Tak co? Chceš mě? Já přijdu. Ale neodejdu.
 


Co jsem jedla

Úterý v 18:08 | Madprincess |  Jídelníčky
V neděli a pondělí to nebyla žádná sláva, v neděli to byla jen proteinová tyčinka a 200g kyselého zelí, na to 95 minut kardio, v pondělí jsem se taky nepřekonala, to jsem do sebe vpravila pouze 125 g borůvek a 1 bílý jogurt... Dneska už to bylo lepší, byla jsem cvičit, ale jen na hoďku a čtvrt a jedla jsem takhle:

Snídaně - 30 g špaldových lupínků


Svačina - proteinový pistáciový nápoj


Oběd - salát a půl krajíce celozrnného chleba


Večeře - špenát


Vím, nic extra a kalorií přesně 426...Váha 46 a půl. Ale měla jsme půl dne výčinky i z toho salátu kousku chleba...A velký. Proto jsem se divila, že jsme za ty dva dny zhubla 20 dk a nebudu lhát a tvrdit, že mi nespad kámen ze srdce.

Ale cítím se dobře. Asi oproti těm dvoum dnům cvičení přes hodinu a půl skoro na prázdno...Jinak celkově se dneska cítím líp, ale mám zase ukrutnou touhu zkoušet různý diety a detoxy... co se v té mé palici zas neurodilo za nápad... taklhl při hodině mě napadlo, že už jsme dlouho neměla 3 denní jablečný detox ( Což v mém podání znamená sníst tak 3 jabka za den a ne kilo...) odolávám, odolávám...nevím, uvidím zítra, pokud se mě to bude takhle držet, asi neodolím.
Zvláštní, jiní lidé se musí nutit, aby drželi deitu, já se musím nutit, abych jí nedržela :D

Vážně su Mad...XD

,Ana' ze mě udělala blázna, sobce a otroka

15. října 2018 v 17:15 | Madprincess |  Anorexie
Naprostého blázna...
. S aplikací kalorické tabulky si ,,hraju" kldině 4 hodiny v kuse, zadávám nejrůznější kombinace jídel ( které bych ani nejedla) gramáže a nejůznější verze...
. Chodím pořád do obchodu...Koukat se na potraviny. Ano, třeba hodinu chodím po Albertu a jen se dívám na potraviny, které bych si neodvážila koupit.
. Nevydržím dvě hodiny bez toho, aniž bych si nějakým způsobem neplánovala jídlo, cvičení, kolik čeho a co v jakou hodinu a plány různě nepoupravovala a nepřemýšlela, kde ještě by se dalo ubrat, ale abych zvládla fungovat...( včetně zapisování, tabulek a poznámek...
. Klidně dvě hodiny projíždím menu restaurací, do kterých nejspíš v životě nepůjdu... Myšlenky na jídlo jsou tu 24 hodin denně.
. Když byl doma ještě krejčovský metr, měřila jsem si všechny části těla kldině 10x denně a zrhuba 2x za noc...
. Nesmím se podívat do zrcadla, jinak se mi dělá špatně ( vyloženě fyzicky i psychiky zle)
. Když mi někdo nabídne jídlo, hned to ve mě vyvolá pocit, že mi chce ublížit a že na mě hraje nějakou hru a chce mě nějak ,,nachytatl nebo poškodit. Zdravý rozum se občas ozve, že je to naprostá blbost, ale ,Ana' ho svým hlasem zanče přeřvávat. S kamaráda, který vám nabídne bonbon se tak stává nepřítel ( v mé hlavě)
. Neodkážu jíst před lidmi, mám pocit, že mě odsuzují a opovrhují mnou tím nejhorším způsobem. Strašně se stydím za to, že jím.
. Nutí mě cvičit kardio i 95 minut v kuse, i když vím, že je to spíš kontraproduktivní, protože při tak dlouhé zátěži tělo začne ,,šetřit".
. Je to ajko být posedlá ďáblem. Někdy za mě myslí a někdy i mluví ( a to mě mrzí nejvíc, když se slyším říkat ty absurdní věci)
. Každý náhodný pohled na ulici, i od cizího člověka bolí.
. Za odfláknuté cvičení mě donutí se trestat ( sérií bolestivých cviků navíc nebo poklusem po schodech)
. Neustále se děsím toho, že někde budu sama s jídlem bez dozoru.
. Nenávidím se hnusím se sama sobě za každý kousek jídla, ze všeho nervy, hrůza, panika, co jsem to provedla...
. Nejde, absolutně se nejde soustředit na nic jinýho.Na to, co mě baví, co je potřeba udělat...Nejde to nemá to cenu, stejně to nemá žádný výsledek.

Takové to je. Otrok jídla, závislý na pohybu, vnímající realitu zkresleně a izolující se od okolí, stavy, kdy za vás myslí a jedná někdo jiný, jakoby nějaké zlé dvojiče...

Dokonce to, co je reálné a špatné, jiné problémy, které se dějí a které by se měly řešit, ty skutečné, to co je opravdu vážné, mě to nutí ignorovat a odsouvá je do pozadí.
. ,Ana' ze mě udělala blázna, sobce a ještě trosku. Nic krásného, ani fascinujícího. Řádné vítězství ducha nad hmotou, svoboda nebo šťíhlost.
Jen otroctví, sebenenávist, pocity viny, úzkost, lítostivost a únava. A krása? Štíhlost tu nevidím a neuvidím jí nikdy, bez ohledu na to, jakou budu mít váhu... Vlasy šly pryč, jsme na krátko, pod očima pytle, vybledlá a věčně jako hromádka neštěstí, bez čehokoli pozitivního, co by mohlo vyzařovat.

Nezačínej s tím!
Já začala a nic si nepřeju víc, než dokázat přestat.

Záchvat přejezení

13. října 2018 v 17:10 | Madprincess |  Poruchy přijmu potravy
Jo, stalo se mi to dneska... Neměla jsem zůstávat doma sama... měla jsme jet s našima, ale tím, že nastupuju do té léčebny musímnahnat nějaký známky, a protože pak máme ve škole povinné praxe, musím to stihnout za tyhle dva dny, takže jsme si naplánovala, že se budu učit...Stejně se neučím, stejně nic nedělám, jenom jsem se přejedla, utápěla se v depresi a měla nervovej zácvat, kdy jsme fakt uvažovala, že vyběhnu z domua zburcuju sousedy.
Můžu si za to sama...Měla jsem jet. V tomhle stavu prostě nemůžu být sama, fakt to nedávám...
Navíc jsme si to tak hezky naplánovala. jak si dám ráno svůj celozrrný chleba, k obědu tofu a zeleninu, k cvačině jabko a kefír a k večeři vývar...
No a jak to dopadlo? Oddalovala jsme jezení, co to šlo, ráno vyrazila na lačno na hodinu na procházku a 2x si vyběhla schody ( 12 pater), pak už jsme samozřejmě měla hlad, ale furt jsem to oddalovala o půl hodiny...No pak jsme se teda nasnídala, dala si půl krajíce chleba s kousíčkem kuřete...A pak už to jelo.
Záchvat přejezení. Asi nejhorší věc, moje noční můra. To díky čemu jsem možná naživu, protože nevyhladovím k smrti, fyzicky mě to tak nezabije, ale vnitřně mě to zabíjí pokaždé...

Jediná ,,výhoda" ( dalo by se říct) je, že se nepřejídám vyloženě nezdravým jídlem, nemám to tak, že bych si otevřela dva balíčky sušenek a brambůrky...Ale začnu se cpát jídlem ( třeba docela zdravým)
Hodinu po snídani jsem sežrala 2 jabka, pudink ( celej), tvaroh ( celou vaničku), med, mrkev, vypila si ten vývar na večeři, pak jsem si ještě udělala ten oběd, snědla celý tofu a kopec zeleniny a zelených fazolí...

Vlastně jsem snědla asi to, co tak sní běžně člověk za celej den ( a trochu víc k tomu), ale najednou. je mi teď strašně zle. Ani ne tak fyzicky, ale spíš psychicky. Ze mě, z toho, co jsem začala dělat pak...
Projímadlo už nemám, ale zkoušela jsem zvracet. Nešlo mi to, tak jsme zase začala pít ocet a peroxid vodíku, sypat si do pusy ostrý koření a snažit se to za každou cenu dostat ven...Zas jsem se akorát dusila, bolela mě pusa a bylo mi zle...

Vlastně mi je mizerně už přes týden, jinak, než depresí se to už ani nazvat nedá, dělá mi problém být mezi lidma, být ve škole ale i být doma sama. VŠECHNO! Každej den záchvaty nervů a pláče, touha před sebou utéct.

A teď je to ještě horší. Ty výčitky, ta panika...je to fakt hrozný. K tomu všemu ještě tohle. Vím, že normální člověk, který timhle netrpí si o mě musí myslet, že jsme totálně mimo, že mělu naprostý nesmyly a nepochopí, co tady z tohod ělám za drama.
Ale jsem tak zhnusená sama sebou a tak vyděšená. Vím, že není fyzicky možný, abych z toho přibrala 3 kila, že když je to jeden den, že nepřiberu nějak moc ( teoreticky bych neměla vůbec, ale mám zpomalený metabolismus)
Ale v mé hlavě je to něco šílenýho. Asi jako kdyby arachnofobik musel trávit den uvnitř díry plné obrovských pavouků, kteří po mněm lezou a lezou mu za tričko...Asi tak se cítím. Šílím. Nedokážu přestat brečet, vyšilovat a zmateně pobíhat po bytě jak naprostý šílenec.

Volala jsem mamce, úplně zoufalá, vyděšená, ta mi vynadala za to, že co šílím, že se nic nestalo a že vypadám hrozně a určitě jsem toho moc nesnědla, že mě zná...Vlastně má pravdu ( až na to, že jsem toho nesnědla, moc, fakt toho bylo hodně, bylo by to hodně pro každýho...) Ale ty výčitky jsou fakt hrozný a úplně mi zatemňují rozum.

byla jsme se na hodinu projít, abych se uklidnila a proběhnout se pos chodech, ale teď jsem zase doma a fakt to tady moc nedávám. Důvod, proč to vůbec sepisuju je ten, abych se aspoň na pár minut na něco koncentrovala a nezačala se zase dusit ( což se mi u panických záchvatů občas stává)

Nechci, aby se tohle stávalo. Nechci se přejídat. necchi to už nikdy zažít. A vím, že cesta, jak se nepřejíst je nehladovět a dodržovat pěknej, pravidelnej jídelníček, protože jinak se vždycky po nějaké době hladovění přejím...A to, co mi to dělá s psychickou za to fakt nestojí.
:(

Co dnes Maja papala XD

11. října 2018 v 19:03 | Madprincess |  Jídelníčky
V úterý to byla bída, to jsem do sebe vpravila jenom jeden banán, kousek jabka a 100g zelenýho salátu... Včera jsem bojovala statečně a zprovodila ze světa celou zeleninovou tortilu a kuřecí vývar :3

že jsem koule co tloustne ze vdzuchu vím, takže váha 47 kilo - nebudu říkat, že mě netrápí, když jsem kvůli tomu dvě hodiny brečela a praktikovala na sebe své trestací metody...ale tak nějak se s ní snažím smiřovat...

Dneska to byl boj, opět se to neobešlo bez slz a nebylo jich málo...Fakt mi bylo psychicky hodně zle - ze mě - a přestože strašně nerada užívám slovo deprese,d neska se to jinak nazvat nedá. Přitom jsem jedla docela pěkně ( možná právě proto je mi tak mizerně)

Snídaně:


Kašička z 250 ml kysaného mléka, půlky banánu, půlky kiwi a 40ti gramů ovesných vloček.

Oběd:


Šopský salát a půl krajíce celozrnného chleba

Večeře:

Půlka avokáda.

( to jsem nefotila)

I s mandlovým mlékem v kafi a s kafem to bylo 670 kcal, není to 1000, ale jinak jsem dneska necvičila a jen šla cca hodinu pěšky a chvilku schody, takže už tak mám z toho výčitky jako blázen...

Dojalo mě to...

10. října 2018 v 17:33 | Madprincess |  O mě
Už se rozhodlo, od listopadu nastoupím šestitýdenní léčebný program pro lidi s PPP...
Nejsem z toho nadšená, ale je to speciálně dělané právě pro lidi s mým problémem a je tedy velká šance, že mi to opravdu pomůže....
A taky mě to zase naučí žít normálně. Protože to už neumím. neumím normálně jíst, normálně cvičit ( vnímat pohyb jako radost, tělesnou aktivitu nebo něco pro zábavu a ne jen jako prostředek spálení kalorií a něco, díky čemu si můžu obhájit jídlo..)
Neumím normálně jíst, neumím ráno vstát a dát si normální snídani, pak svačinu, pak jít na oběd...Neumím. Buď to do sebe láduju vše možné bez zábran nebo si dám naopak jen kousíček něčehé a ještě jezení oddaluju,jak jen to jde...Nevím, co je to normální porce, jak vypadá. Nevím už, kdy mám doopravdy hlad, kdy ho třeba už ani necítím, a kdy ho naopak nemám a mám jen chutě...
Takže tohle by mě tam mohli zase naučit. Sice to bude znamenat být zase šest týdnů někde ,,zavřená" a přijít o dost věcí, ale zdraví je přednější.
Jediný problém je, že jsme ve čtvrťáku,. mám tedy před maturitou... Takže se to musí domluvit a vyřídit ve škole.
A to je právě to, co mě dnes tolik dojalo.
Nejen že mi ve škole všichni učitelé neuvěřitelně vycházejí vstříct, ještě se tolik zajímají a je vidět, že si dělají starosti. Dneska mi to bylo úplně líto, měla jsem na krajíčku a zároveň mi to přišlo až nefér. Dyť já si přece takovouhle starost vůbec nezasloužím. Chovali se skoro, jako bych měla rakovinu. Až mě to mrzelo nebo ne mrzelo, spíš dojímalo, ale zároveň jsme se kvůli tomu cítila hloupě a špatně...Jako kdybych měla trochu využívat těch ,,zvýhodnění" a ohledu, který na mě berou, což nechci.
řekla jsme i, že nechci žádné zjednodušení praxe nebo tak něco...Nechci ničeho zneužívat, a když vidím jak mi téměř všichni učitelé chtějí pomoct a udělat to tak, abych i tak vše dohnala a mohla maturovat ve stejném termínu...Na jednu stranu jsem strašně ráda, že mám ve škole tu oporu a že si nemusím dělat takové starosti, jak to všechno doženu, ale bylo mi i líto, že se někdo tak stará a vlastně k tomu nemá důvod.
Nejsem vážně nemocná, nemám rakovinu a vlastně není jediný důvod proč se mnou soucítit nebo mi chtít pomoct. Ale přesto se to děje. Jsem strašně ráda za to, jakou mám školu, jak skvělou třídní a skvělé ostatní profesory a mrzí mě, že si kvůli mě někdo dělá starosti, když ale vůbec nemusí a není třeba si je dělat. Je to od nich moc hezký, ale zároveň se cítím provinile. Tohle si nezasloužím a nepotřebuju to...Nevím, jsme z toho celá trochu špatná, zmatená a mám pocit, že bych se měla cítit hrozně provinile...nevím. Ale už aby ten program začal a já se z toho konečně vysekala.

Co jsem dnes jedla

8. října 2018 v 16:09 | Madprincess |  Jídelníčky
Dneska jsem si nevedla špatně...ale přiznávám lahvička s projímadlem nezůstala netknutá...ale nevylila jsem jí do sebe skoro celou, což je taky úspěch...
#Menurecorveryanorexia

Snídaně:

krajíc celozrnného chleba, šunka, sýr, rajčata


Oběd:

ryba se zeleninou


Večeře:

Restovaná zelenina ( cuketa, papriky, rajčata)


Jdu na ní...

Sisi... první anorektička?

7. října 2018 v 15:14 | Madprincess |  Anorexie

Říká se, že úplně první anorektička v historii byla Sisi ( Alžběta Bavorská) Dnes už se ví, že to není pravda, jako první známá byla už manželka nějakého římského císaře, už si nevzpomenu na jméno, ale údajně nejedla proto,aby byla krásná... ( teda aby nepřibrala) a on jí nakonec dal popravit :D ( můj přítel se se mnou kvůli tomu též rozešel, tady je vidět, že anorexie vztahům opravdu nepřizpívá)

Ale zpět k Sisi...
Začala jsem se o ní dost zajímat v tomhle směru, protože byla posedlá hlídáním se a svou štíhlostí v době, kdy byly u žen preferovány kypré tvary a žena, která nebyla trochu při tělě ( nebo neměla alespoň prsa a boky) nebyla považovaná za hezkou a dokonce často i za nemocnou...

Přesto se u ní projevovalo poměrně dost příznaků anorexie. Cvičila až 3 hodiny denně, jezdila na koni a chodila dlouhé procházky, při kterých jí nikdo nestačil ( To znám, ty 8-10ti kilometrový pochody poloběhem do kopce :D )

Na tehdejší dobu byla vysoká, měřila 170 cm a vážila 50 kilo a vážila se 3x denně.

Zkoušela všemožné diety - například střídala 3 dny o mléce a 3 dny o hovězích vývarech nebo o citrovoné a pomerančové šťávě a šťávě ze špenátu.

Jedla hlavně zeleninu a vaječné bílky nebo hovězí maso. ( a měla teda i svou bonboniéru, takže občas ještě bonbony)
A trpěla i příznaky deprese ( která bohužel anorexii provází, je to pochopitelné, každý je protivný, když má hlad, natož když ho má pořád :D ano ted to trochu zlehčuju)

Trpěla řadou zdravotních komplikací s tím spojené, bolestmi hlavy, bolestmi kloubů, anemií a později se zjistilo, že měla dokonce rakovinu ( ale byla zavražděná dřív, než na ní stihla umřít, tak to asi bylo v počáteční fázi)

Že byla posedlá svojí krásou, vzhledem a váhou je pravda, nicméně je to svým způsobem asi pochopitelné, byla v životě hodně nešťastná, tak se upnula na něco, co od toho odvedlo pozornost a zaměstnalo jí...

Kam dál